Především druhá polovina sedmdesátých a osmdesátá léta jsou ve znamení rozvoje neoliberalismu, který vychází z metodologických přístupů a z předpokladů neoklasické ekonomické teorie a měl nahradit keynesovsky orientované modely. Hlavní zdůrazňovaná myšlenka neoliberalistů je, že volné působení tržních sil funguje shodně jak v zemích rozvinutých, tak v zemích rozvojových. Zastánci neoliberálních teorií zcela odmítají výroky keynesovců, že v rozvojových zemích existují takové problémy, které nemají řešení prostřednictvím tržních sil. Naopak příčiny těchto problémů spatřují v nevhodných rozvojových hospodářsko-politických opatřeních vlád daných zemí. Jako argument používají odlišný vývoj v zemích Latinské Ameriky, kde byl rozvoj zcela v rukou vlád a v zemích východní a jihovýchodní Asie, který byl důsledkem volného působení tržního mechanismu. Převládajícím se stal neoliberalismus požadující strukturální přizpůsobení (structural adjustment), tzn. přijetí a realizaci hospodářské politiky, jež povede k takovým strukturálním změnám nezbytným pro vyšší zapojení do mezinárodní dělby práce –čili požadavky na liberalizaci, deregulaci včetně snížení státního sektoru –privatizaci.

Problém, který se projevil až s určitým zpožděním, spočíval ve zranitelnosti rozvojových ekonomik, jež do té doby byly chráněny řadou protekcionistických bariér a ty byly v důsledku této politiky ve velké většině odbourány.

Washingtonský konsenzus – speciální sada reforem vytvořená v roce 1989 ekonomem Johnem Williamsomem k odvrácení krize v rozvojových zemích. Na těchto reformách se shodla většina amerických politiků, Mezinárodní měnový fond, Světová Banka a ministerstvo financí USA. Základním smyslem konsensu bylo definovat obecné zásady politiky, jež se měla nadále uplatňovat zejména vůči rozvojovým zemím. Ekonomové byli přesvědčení, že klíčem k rychlému ekonomickému růstu nejsou ani přírodní zdroje určité země, nebo dokonce její fyzický či lidský kapitál, ale spíše sada ekonomických politik, kterou stát provádí. J. Williamson Washingtonský konsensus původně zamýšlel jako geograficky a historicky specifický nejnižší společný jmenovatel reforem, které "Washington" považoval za prospěšné v zemích latinské Ameriky roku 1989. Vybraná opatření ale byly nakonec rozšířeny i na rozvojové země v Africe a v Asii.

Jednalo se o následující hospodářská doporučení:

nekompromisní liberalizaci

·uvolnění trhu

politiky založené na principech volného trhu a monetární disciplíně

liberalizace všeho, co jde a privatizovat co nejrychleji

tvrdou kritiku státu

zabezpečení vlastnických práv

·nový imperialismus

uplatňování laissez-faire ve světovém měřítku

fiiskální disciplínu – zavedení priorit ve veřejných výdajích

Tyto příklady napovídají, že v myslích mnoha ekonomů se termín Washingtonský konsensus stal synonymem pro "neoliberalismus" či "tržní fundamentalismus.

Pro uplatňování této politiky měl rozhodující význam vliv, který v Mezinárodním měnovém fondu měly – a mají – nejbohatší průmyslové země, hlavně obchodní a finanční zájmy v těchto zemích, tedy podnikatelská sféra včetně nadnárodních společností. Klíčovou roli sehrály také finanční zájmy Spojených států jako jediné globální supervelmoci. Mezivládní organizace poskytují rozvojovým zemím většinu úvěrů a jejich zajištění podmiňují vládám tzv. programy strukturálního přizpůsobení v intencích washingtonského konsensu. V důsledku uplatňování Washingtonského konsensu došlo v devadesátých letech k řadě ekonomických krizí právě v rozvojových zemích Příčinou bylo zavedení tvrdých tržních mechanismů do zemí, které na to nebyly ani kulturně, ani institucionálně připraveny. Chyběly nebo byly nedokonalé finanční instituce, daňový systém, právní systém zejména zajištění soukromého vlastnictví, výkonné soudnictví. Ve svých důsledcích to vedlo k dočasnému rozvratu ekonomik těchto zemí, k sociálním nepokojům. K negativním dopadům překotné liberalizace a privatizace patří: tunelování, korupce, krachy bank, prodej strategických průmyslových podniků, licenčních práv na těžbu surovin zahraničním investorům za zlomek hodnoty.