Demografický přechod znamená zásadní změnu režimu reprodukce populace, změna demografického chování populace. Teorie demografického přechodu je spojena s francouzským demografem A. Landrym. Zmíněná teorie považuje změnu demografické reprodukce, která především spočívá ve významném poklesu úmrtnosti a porodnosti.

Ke změnám vývoje reprodukce docházelo v určitém stupni vývoje společnosti. V době, kdy se rozvíjela průmyslová výroba. Obyvatelstvo se začalo stěhovat do měst (proces urbanizace), kde se jim nabízely pracovní příležitosti. S rozvojem průmyslu je spojen rozvoj vědy a techniky, tento rozvoj se projevil i ve zdravotnictví, kdy lékařská věda pokročila a měla tak k dispozici nové nástroje a techniky. Docházelo k postupnému zlepšování hygienických podmínek – například zavedení kanalizace. Ve městech byla lékařská péče více dostupná oproti venkovským oblastem. Tyto zmíněné faktory se projevily a stály za rychlým poklesem úrovně úmrtnosti.

Za rychlým poklesem porodnosti stálo více skutečností a faktorů, které jsou dokládány mnoha názory. Mezi nejčastější názory lze zařadit:

•  děti jako ekonomické přítěž - děti se dříve aktivně podílely na zajištění obživy rodiny a zároveň byly investicí do budoucna, kdy se postaraly o rodiče ve stáří. Čím více dětí, tím lépe. Avšak život ve městě změnil základní podmínky. Město dětem nabízelo čím dál méně příležitostí jak ekonomicky přispívat rodině. Spíše se situace otočila, aby mohly přispívat rodičům, museli rodiče do dětí investovat do jejich přípravy na vzdělání, tak aby byly schopni se v nových podmínkách uplatnit. Děti se začaly vnímat jako ekonomická přítěž, tudíž se jejich počet v rodině začal postupně snižovat,

•  postupné snižování kojenecké a dětské úmrtnosti – která umožnila dosáhnout stejné velikosti rodiny s nižším počtem narozených,

•  rostoucí emancipace žen,

•  oslabení vlivu náboženství – rozšíření antikoncepce,

•  snižování plodnosti – v důsledku rostoucího egoismu nebo biologické vyčerpanosti.

Lze konstatovat, že na poklesu porodnosti a úmrtnosti se podílí celá řada vzájemně se ovlivňujících faktorů, tedy je nutné proces demografického přechodu vnímat jako součást komplexní přeměny celé společnosti.

První demografický přechod se rozlišuje na dvě fáze. V první fázi se jedná o přípravu a ve druhé fázi se pak realizuje pokles úmrtnosti a porodnosti. Počátek a konec prvního demografického přechodu lze přibližně odhadnout na základě jednoduchého kritéria. Na počátku prvního demografického přechodu klesla obecná míra úmrtnosti pod 30 promile a obecná míra porodnosti pod 40 promile. Na jeho konci pod 20 promile, tedy 15 promile.

Na základě tohoto hlediska lze vyvodit, že první demografický přechod u nás proběhl v období 1830 – 1930. Druhá fáze prvního demografického přechodu proběhla přibližně v letech 1880 – 1930. Celý proces neprobíhal v celé populaci stejně. Na západě proběhl tento proces dříve než na východě. Druhá fáze se v Čechách řadí do období 1880 – 1925, na Moravě do období 1900 – 1930 a ve Slezsku do období 1910 – 1935.

Přirozená reprodukce v českých zemích v období 1800 – 1950 (Zdroj: Koschin)


První demografický přechod v Evropě

Podobné rozdíly jako uvnitř naší populace, tedy posun počátku a zkracování délky směrem od západu na východ, lze sledovat i mezi evropskými populacemi. Koncem 18. století začal první demografický přechod ve Francii a Anglii, v zemích, které lze považovat za nejrozvinutější v té době, i když byl mezi nimi značný rozdíl. Francie byla zatím spíše zemědělská, ale se zemědělstvím orientovaným spíše na způsob zemědělského průmyslu. V Anglii probíhala již průmyslová revoluce. Což je nejspíše příčinnou rozdílného průběhu prvního demografického přechodu v těchto zemích, zatímco ve Francii klesla úmrtnost i porodnost současně, v Anglii následoval pokles porodnosti až se značným odstupem, což mělo na následek nárůst obyvatelstva.

V oblastech Nizozemí a severských zemí trval první demografický přechod téměř 150 let. Další oblastí, kde tento proces začal, byla střední Evropa a pak následovala východní a jižní Evropa. Ve střední Evropě trval první demografický přechod okolo 100 let a skončil před druhou světovou válkou, ve východní a jižní Evropě trval už jen 75 let a skončil až po druhé světové válce.

V Evropě jsou tři populace, které jsou průběhem jejich vývoje výjimečné:

1)  Irská populace, kde první demografický přechod skončil na přelomu 80. a 90. let, tedy skoro „včera“. Vysvětlením tohoto procesu může být skutečnost, že Irsko bylo zemí s nejvyšší emigrací, tudíž je přirozené, že emigrují lidé progresivní, tedy se v Irsku koncentrovaly staré vzorce společenského a demografického chování.

2)  Populace albánská je druhou výjimečnou populací, které byla celá staletí izolována od ostatního světa, nemohla tedy přijímat žádné impulzy z vnějšku, zde se vývoj v podstatě zastavil.

3)  Romská populace, sice nebyla izolována politicky, ale spíše společensky. V romské populaci první demografický přechod začal a lze předpokládat, že by měl během několika málo desetiletí i skončit, čímž by mohlo dojít k diskutovanému romskému problému.

První demografický přechod proběl před druhou světovou válkou i v severní Americe, v Austrálii a na Novém Zélandu. Po druhé světové válce skončil v Japonsku. A naopak po druhé světové válce začal v Latinské Americe a v některých asijských zemích, nyní probíhá i v ostatních rozvojových zemích.

V rozvojových zemích je průběh prvního demografického přechodu značně odlišný. Dochází k rychlému poklesu úmrtnosti, ale není následován poklesem porodnosti. Tedy je následován poklesem porodnosti až po delší době. Důsledkem je rychlý růst počtu obyvatelstva s mnoha nepříznivými faktory, jako jsou války a hladomory. Vyspělé země dokázaly vyvést léky a lékařskou péčí, což se projevilo ve snížení úmrtnosti, ale už nedokázaly vy vést nízkou plodnost. Důvodem je, že plodnost nelze snadno ovlivnit vnějšku, je dána převážně tradicemi, vzdělaností, sociálními a ekonomickými podmínkami.