Vietnamská válka

Válka ve Vietnamu proběhla především v letech 1964-1975, ovšem počátky tohoto konfliktu můžeme vysledovat na konci druhé světové války, kdy se francouzská administrativa odmítla vzdát nároků v Indočíně a Vietnam jako postižený stát se odmítl podvolit jejich diktátu. Americká přítomnost se počítá cca na 20 let a čísla demonstrující vojenskou sílu USA ve Vietnamu jsou ohromující:

Síla intervence ve Vietnamu byla ničivá, U.S. armáda provedla:

Zúčastněné strany ve Vietnamské válce
Republika Vietnam – Jižní Vietnam Demokratická republika Vietnam (Severní)
USA Národní fronta pro osvobození Jihu
Austrálie Lidová republika Číny
Jižní Korea Severní Korea
Nový Zéland  
Filipíny  

Délkou, finanční náročností a celkovými důsledky se tak Vietnamská válka, která je ve Vietnamu známa pod názvem Americká válka, stala jedním z nejdůležitějších konfliktů v dějinách USA. Mnoho obyvatel Vietnamu, Laosu a Kambodže se stalo uprchlíky a téměř milion se odstěhoval do Spojených států amerických, pochopitelně část i nelegálně.

Vztahy na tomto území byly už od počátku dvacátého století velmi nejasné, neboť se zde vyskytoval francouzský koloniální zájem, americký zájem na samostatnosti Vietnamu a čínský nezájem o jižního skorosouseda. Po válce se měla do Vietnamu vrátit Francie, ovšem Ho Či-Min, který byl levicovým vůdcem, se rozhodl že bude směřovat vývoj Vietnamu jiným směrem a vyhnal profrancouzsky orientovaného císaře ze země. Po krátké době byl Ho Či-Min odsunut a vyhnán do džungle a francouzské jednotky hodlaly nastolit pořádek v Indočíně, tedy i ve Vietnamu. USA jako stát neměli na Vietnamském území nikdy přímý zájem ve smyslu okupace či jeho správy, pouze se hovoří o jakési spoluzodpovědnosti za mírový vývoj a obdobných hezky znějících klišé.

Ho Či-Min se stal vůdčí osobností vietnamského odboje, a jakmile se dostal ke zbraním a materiálu, které mu velmi ochotně dodávala Čína a SSSR, mohl se kolonizátorům postavit na odpor. V roce 1957 vzniká nechvalně známý Vietkong, který je schopen se postavit jakémukoli nepříteli a v rámci svých aktivit útočí na Jihovietnamskou vládu. Sedm amerických presidentů, kteří se vystřídali během vietnamského konfliktu neměli svoji pozici vůbec jednoduchou. Zvláště J.F. Kennedy, který již jednou neuspěl v Zátoce sviní, si musel dát pozor na to, co dělá. Ovšem ani debakl na Kubě jej neodradil od intervence v Jihovýchodní Asii, kam ještě více zabředl jeho nástupce, Johnson. Ten se nechtěl dožít okamžiku, kdy Vietnam půjde komunistickou cestou a budou jej následovat další okolní státy. Tehdy ještě netušil, že za několik desetiletí se Vietnam stane velmi rychle rostoucí tržní ekonomikou, kterou je v současné době.

 

Rok 1964 je rokem, kdy byly vlastně zahájena samotná Vietnamská válka. Záminkou se stal útok na americkou špionážní loď Maddox. Kongres USA pod vlivem informací od prezidenta Johnsona odsouhlasil válečný stav a mohlo se začít bojovat. Půlroční nečinnost byla přerušena až v následujícím roce, kdy američtí vojáci museli reagovat na útok Vietkongu na jejich kasárna, při němž zahynulo množství vojáků. V zásadě byly možné dva scénáře, jak se s válkou ve Vietnamu vyrovnat. Jedním z nich byl na pohled dražší způsob pozemní intervence, který byl ovšem zamítnut, a druhým byl způsob zvolený prezidentem Johnsonem, tedy ztrestání zloduchů ze vzduchu ničivou bombardovací silou svého letectva. Počáteční rozhodnutí o masivním bombardování bylo ovšem nerealizováno a došlo k jakémusi hybridnímu spojení obou možností.

Válka ve Vietnamu je typická využitím dosud masově nepoužívaných bojových látek a technik, jako byl například napalm nebo tzv. agent orange, což byl vlastně velmi jedovatý dioxin, který ničil rozsáhlou vegetaci, v níž se skrývali partyzáni. Tato látka měla ovšem i vedlejší účinky a ti, kteří s ní přišli do styku mají buď zdravotní problémy a nebo vzhledem k jeho vlivům na DNA se jim rodí postižené děti. Jak ukazuje následující obrázek, bylo této látky využíváno skutečně hojně.

Letadla shazující dioxin – agent Orange


http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/fb/Agent_Orange_Cropdusting.jpg

Další užívanou látkou a bojovým prostředkem byl napalm, pomocí něhož se buď bombardovaly celé vesnice, které byly žárem vypáleny, nebo se používal v plamenometech a jiných zápalných zbraňových systémech. Z bombardování napalmem pochází jedna z nejznámějších fotografií Vietnamské války, kdy skupina dětí utíká z takto postižené vesnice.

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/cs/d/d4/TrangBang.jpg (©Nick Ut / The Associated Press)

Jedním z důvodů, proč nebylo použito totálního bombardování a masivního nasazení všech dostupných bombardovacích kapacit bylo i to, že američané nechtěli výrazné ztráty na civilním obyvatelstvu, kterému se ale nedá v moderně vedené válce vyhnout za žádnou cenu, a to zvláště, je-li použito bombardování a výše zmíněných zbraní, které mají dlouhodobý účinek na obyvatelstvo. Civilní ztráty, i přes spojenecké snahy, dosáhly zhruba 45% celkově padlých. Řada obvinění z genocidy, které šířila vietnamská strana se nezakládala na pravdě a byla poté ve Stockohlmu u Mezinárodního tribunálu pro válečné zločiny oficiálně popřena a odmítnuta jako neopodstatněná.

Velkým problémem se pro spojence stala i média a jejich nesouhlasný postoj vyvolaný především dohady a spekulacemi. Nejdříve byly všechny sdělovací prostředky pro rychlou válku a jasné vítězství, tedy nebránily se konfliktu. Obrana Vietnamu před komunistickými klikami byla podle Washnigtonu Post věcí prestiže. Ve stejném duchu se vyjádřil i NY Times, který psal v tom smyslu, že náklady na záchranu Vietnamu jsou sice značné, ale nejsou ničím v porovnáním s tím, jaké náklady by musely být vynaloženy v případě, že by se Vietnamu a posléze i celé jihovýchodní Asie zmocnily komunistické strany pod vedením komunistické Číny a Ruska. Ještě během roku 1964 se oba deníky předháněly v podpoře vládnoucí strany a k tomu, že jakákoli obrana Vietnamu je zbytečná a bude ve velmi krátké době prolomena. Rok 1966 byl ovšem ve znamení odklonu těchto mediálních gigantů od proaktivní válečné politiky ve Vietnamu a z počáteční podpory se přes neutralitu dostal směr jejich příspěvků až k čistému odporu válečné mašinerii. Je logické, že v návaznosti na mediální odklon se změnil postoj k válce u veřejnosti. Bylo tomu tak především ze tří důvodů.

 

Prvním z nich byla strategie bombardování, která nenesla očekávané výsledky, nebyla levná a měla za následek řadu obětí mezi civilisty. S touto taktickou variantou souvisela i řada jiných opatření, která měla za úkol zajistit účelnost bombardování. Musely být zbudovány nové kapacity, které by nápor letadel a muničního vybavení zvládly. Letiště, která byla v jihovýchodní Asii zbudována bylo nutno chránit a ubránit před možnými, spíše řečeno očekávanými agresory. V důsledku toho byla zvýšena americká přítomnost na více než 120 000 vojáků. V této době už USA nemohly spoléhat na dobrovolníky a musela být obnovena povinná branná služba obdobná jako v dobách Korejské války. Selektivním postupem, kdy padla volba na ty, kteří se nemohli válce díky penězům nebo konexím vyhnout, byli vybíráni především mladí mužové z chudších vrstev. Také podíl černošských vojáků byl větší než podíl černochů ve společnosti. Počty povolávacích rozkazů se během jednoho roku zečtyřnásobily. Způsob odvodů, který byl velmi netransparentní, se stal jedním za dalších důvodů celkového odporu obyvatelstva vůči válce.

Jako druhý důvod je uváděna tendenčnost zpráv a jejich záměrné překrucování, čehož se americké média účastnila s velkou vervou. Mnoho záběrů a fotografií bylo zinscenovaných a zprávy, které se šířily o krutostech spojeneckých vojsk nebyly většinou založeny na pravdě. Nemůžeme si samozřejmě myslet, že se američtí vojáci žádných krutostí nedopouštěli, bylo to ovšem v mizivé míře oproti brutálním praktikám Vietkongu. I přesto se ale američané stali strůjci jednoho z nejhorších masakrů, když bez jakéhokoli důvodu začali palbu na neozbrojené vesničany a minimálně 500 jich na místě postříleli.

Část mrtvých civilistů zastřelených během My Laiského masakru


Zdroj: http://www.learnhistory.org.uk/vietnam/my_la1i.jpg

Ostatky zavražděných během masakru v Hué

http://ngothelinh1.tripod.com/hue11.jpg

Jedním z nejhorších mediálních prohřešků bylo informování o situaci v případě ofenzivy Vietkongu na svátek Tet. Ta se udála na přelomu ledna a února roku 1968. Americká senzacechtivá média volající po konci války ukázala z počátku jen počáteční úspěchy Vietkongu. V následujících dnech získala armáda spojenců a jednotek vietnamské armády dobytá města zpět a boje pokračovaly pouze u města Hué. To byl ale jediný obrázek, kterého se americké veřejnosti dostalo, a proto neměla informace o tom, že zbylých několik měst již spojenci bez problémů dobyli, ale žili pouze v tom, že spojenci mají velké potíže při získávání města Hué zpět, pod svoji kontrolu. Situace došla tak daleko, že se americká levicová mládež rozhodla masově protestovat, na základě kusých a neúplných informací, proti probíhající válce a své krajany bojující v ní označovali za válečné štváče a zločince. Síla médií se ukázala.

Ačkoli v těchto bojích Vietkong utrpěl nejtěžší porážky za celou dobu válek a ztratil své nejlepší bojovníky, hlasy médií vyslyšeli i politici, což by se stávat nemělo a je to většinou předzvěstí začínajících problémů. V režii odpůrců války se tak konaly nadcházející volby a atmosféra i na ministerstvu obrany, které je zodpovědné za válečné operace, byla také poměrně pacifistická. Prezident se musel rozhodnout, zda-li bude dále podporovat válečný konflikt, ve který již politická representace neměla důvěru, nebo zda-li se bude snažit o jeho ukončení mírovou cestou. Ani jedna z možných cest nebyla levná, bezbolestná a hlavně rychlá s okamžitými výsledky, což by si samozřejmě všichni velmi přáli. Johnosona to každopádně stálo další možné vítězství v prezidentských volbách, které vyhrál kandidát Nixon, který se ovšem také pohyboval v nemilosti novinářů na východním pobřeží.

 

Co se ale děje v této době v samotném Vietnamu? Ofenzíva ve svátek Tet byla rychle nahrazena vytlačením Vietkongu tak, jak jsme to již jednou zmínili. Vietnamské území, které se stalo dějištěm těchto bojů, byl nejvíce bombardovanou části světa v dějinách, ovšem nepřineslo to kýžené výsledky. Místo toho, aby bylo vietnamské obyvatelstvo vyprovokováno k nějakým akcím vzdoru a k všelidovému povstání, stalo s to, co se domácím partyzánům nikdy nelíbí. Domácí obyvatelé začali partyzány a Vietkong jako celek nenávidět a jediné, co si přáli, byl konec této války, která jim přinášela jen smrt a zkázu.

Richard M. Nixon


http://www.medaloffreedom.com/RichardMNixon.gif

V ofenzívě na svátek Tet se odhodlaný Vietkong změnil na zmasakrovanou skupinu branců ze severního Vietnamu, kteří už o osvobozeneckém boji nechtěli nic slyšet. Válka se v těchto letech prakticky nevedla, co ale pokračovalo byly různé lokální potyčky či místní bombardování. Velké konflikty ve stylu předchozích bitev již ale byly minulostí. Odklon američanů od války byl viditelný i na nejvyšších místech a Nixon se rozhodl pro tzv.

Vietnamizaci války, což v důsledku znamenalo vytvoření jihovietnamské armády, která by dokázala bojovat sama a vzdorovala by severním komunistům. Rok 1969 se stal rokem, kdy se začala snižovat americká přítomnost ve Vietnamu, a to i proto, že počet vojáků byl opravdu obrovský a jeho zvýšení by znamenalo přiblížení se počtům druhé světové války. V polovině roku 1969 bylo v bojové pohotovost nebo přímo v boji ve Vietnamu cca 530 000 amerických vojáků.

 

V roce 1970 se americké jednotky dostaly až na území Kambodže, kde likvidovaly jednu z větví Ho Či-Minovy stezky, která tudy vedla. Invaze do dalšího státu se ale nesetkala s pochopením americké veřejnosti a v USA propukla řada studentských povstání, z nichž jedno, v Ohiu, muselo být potlačeno silou a neobešlo se bez následků. Některé vysoké školy byly na čas uzavřeny, což ještě podnítilo studentské vůdce v jejich odhodlání. Naštěstí neměli tito studenti zájem na masových protestech, a ty se proto po několik týdnech relativně uklidnily. Kambodža byla zasažena pouze z části a to sice v předem deklarovaném pásmu, za nějž američané nehodlali jít, a proto si partyzáni vybrali území za hranicí tohoto pásma, kde se usídlili aby byli v bezpečí. Útoky na Vietnam, Laos a Kambodžu vedené ze vzduchu již nebyly tak mohutné, ale stále hrozilo jejich zintenzivnění, a to v případě, že by Vietkong nehodlal spolupracovat a dále by útočil.

Během roku 1970 prošla severovietnamská armáda výrazným a velmi těžkým přezbrojením a proto nebylo divu, že invaze plánovaná na rok 1971 nesla z počátku své ovoce. Postup jednotek byl velmi rychlý a docházelo k obrovským ztrátám na životech. Ztráty se také týkaly strategických pozic, čemuž už do té doby zdrženlivá americká armáda nemohla nečinně přihlížet. Opět se tedy zapojila do mohutné akce a rozpoutala ono zprvu požadované totální bombardování, které nebralo ohledy na nic. Díky tomuto nasazení velké síly byly jednotky Vietkongu zatlačeny zpět. Ovšem nešťastnou náhodou byla svržena jedna dávka i na civilní obyvatelstvo. Právě odsud pochází jedna z nejznámějších fotografií vietnamské války, kdy popálené a plačící děti utíkají z hořící vesnice. Viz výše.

Ofenzíva stála Vietkong asi 100 000 mrtvých, americké ztráty jsou odhadovány na 40 000 vojáků.

Pařížská konference, konec Vietnamské války, 1973


http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/2/2e/Vietnam_peace_agreement_signing.jpg

Další ztráty a další boje už si ale američané nepřáli a tak, když byla svolána mírová konference v Paříži, rozhodli o míru mezi Severním a Jižném Vietnamem, ačkoli jim bylo jasné, že Jižní Vietnam s tím není ztotožněn. Ne, že by chtěl další boje a další desetitisíce mrtvých. Bylo jim pouze jasné, že komunisté nebudou tento mír, podepsaný řadou státníků koncem ledna 1973. Američané se tedy začali „balit“ a chystat se na cestu domů.

 

Politická reprezentace byla navíc zaměstnána aférou Watergate, kterou žila i média, a Vietnam se pomalu vytratil z mysli běžných američanů.

Ve Vietnamu zatím pokračovaly lokální konflikty a ustupující američané se nejednou stali terčem útoku. Americké letadlové lodě se také staly útočištěm pro tisíce uprchlíků.

Skutečné ukončení Vietnamského konfliktu je ale kladeno až do roku 1975, kdy armáda Vietkongu vztyčila svůj prapor na náměstí v Saigonu. Desetiletí trvající konflikt tak mohl skončit. V polovině roku následujícího se obě Vietnamské republiky spojily v jednu Vietnamskou socialistickou republiku.