Za vrchol lokalizačních teorií jsou považovány snahy o vysvětlení prostorové ekonomiky jako celku. V rámci tohoto typu teorií je za nejvýznamnější označována teorie centrálních míst, kterou vytvořil Walter Christaller (1893–1969) v roce 1933. Cílem Christallera bylo vysvětlit lokalizaci a velikost měst v sídelním systému, přičemž předpokládal racionální chování aktérů na straně poptávky i nabídky a homogenní prostor (ve smyslu fyzicko-geografických podmínek). Jeho teorie vycházela z analýzy sítě maloobchodu a služeb v geografických podmínkách jižního Německa – odtud pramenil i předpoklad homogenního prostoru. Christaller poukázal na (dnes již neoddiskutovatelnou) jednoznačnou zákonitost prostoru o poklesu počtu středisek v závislosti na jejich významu (Blažek a Uhlíř, 2002). Výsledkem Christallerovy práce je závěr, že za neoklasických předpokladů dokonalé mobility apod., je optimálním prostorovým řešením síť pravidelných šestiúhelníků, které spolu vzájemně sousedí a v jejichž středech jsou lokalizována střediska – centrální místa.
Síť šestiúhelníků je odrazem dvou základních parametrů teorie: minimálního počtu zákazníků (ekonomický práh efektivnosti) a maximální vzdálenosti. Minimální počet zákazníků představuje spodní hranici prostorového rozšíření příslušné služby. Horní hranicí je potom maximální vzdálenost od střediska (tedy od poskytované služby), ze které je ještě zákazník ochoten dojet za danou službou právě do konkrétního střediska. Lze tedy konstatovat, že prostor vymezený horní hranicí tvoří spádové území střediska (viz obrázek). Velikost spádových území středisek potom záleží na typu služby, které dané středisko poskytuje (blíže Krejčí a kol., 2010).
Spádové území střediska a limity jeho velikosti (Pramen: vlastní návrh)
Koncentrací služeb ve střediscích následně vzniká prostorová hierarchie center – u teorie centrálních míst platí, že čím větší rozsah služeb středisko poskytuje, tím vyšší je postavení střediska v hierarchii center. Christaller zde totiž vycházel z (vůči realitě příliš zjednodušeného) předpokladu, podle kterého střediska vyšší úrovně vždy plní všechny funkce (služby) středisek nižší úrovně (Blažek a Uhlíř, 2002). Představu o hierarchii center poskytuje následující obrázek.
Základní prostorová hierarchie středisek (Pramen: Ježek, 2002)
U prostorové hierarchie center lze podle Christallera vycházet ze tří možných způsobů jejich vytváření: tržního, dopravního nebo administrativního. Každý z těchto způsobů je přitom definován tzv. k-funkcí. Ta udává, kolikrát menší území obsluhuje středisko nižšího řádu oproti centru o řád vyššímu (nebo, jinak řečeno, kolik středisek je teoreticky podřízeno centru vyššího řádu).
Mimo těchto tří základních přístupů vytvořil Christaller i další modifikace, které je možné – stejně jako detailnější popis teorie centrálních míst – nalézt v publikaci Ježka (2002). Kromě Německa byla Christallerova teorie využita při návrhu na dělení Polska po německé anexi ve druhé světové válce (viz Gregory et al., 2009). Modelově byla po válce aplikována v holandském poldru u Emmeloordu nebo v Izraeli v souvislosti s usazováním nových imigrantů a rovněž se zajištěním zázemí pro vzdálená zemědělská sídla (Yiftachel a kol., 2001). V případě území České republiky poukazuje Musil (2001) na podnět teorií centrálních míst i při vytváření střediskové soustavy osídlení v bývalém Československu.