Za vrchol lokalizačních teorií jsou považovány snahy o vysvětlení prostorové ekonomiky jako celku. V rámci tohoto typu teorií je za nejvýznamnější označována teorie centrálních míst, kterou vytvořil Walter Christaller (1893–1969) v roce 1933. Cílem Christallera bylo vysvětlit lokalizaci a velikost měst v sídelním systému, přičemž předpokládal racionální chování aktérů na straně poptávky i nabídky a homogenní prostor (ve smyslu fyzicko-geografických podmínek). Jeho teorie vycházela z analýzy sítě maloobchodu a služeb v geografických podmínkách jižního Německa – odtud pramenil i předpoklad homogenního prostoru. Christaller poukázal na (dnes již neoddiskutovatelnou) jednoznačnou zákonitost prostoru o poklesu počtu středisek v závislosti na jejich významu (Blažek a Uhlíř, 2002). Výsledkem Christallerovy práce je závěr, že za neoklasických předpokladů dokonalé mobility apod., je optimálním prostorovým řešením síť pravidelných šestiúhelníků, které spolu vzájemně sousedí a v jejichž středech jsou lokalizována střediska – centrální místa.

Šestiúhelníky byly zvoleny proto, že ideálním způsobem rozdělují prostor – v případě experimentů s kruhy totiž stále existovaly „problémové“ prostory, vzniklé buď nedolehnutím kruhů, nebo naopak společnými průniky kruhových oblastí (obrázek níže). V prvním případě tak v prostoru existovala neobsloužená místa, ve druhém docházelo k překryvu obsluhovaného území.

Geometrické modely sítě centrálních míst (Pramen: upraveno dle Pacione, 2009)

Síť šestiúhelníků je odrazem dvou základních parametrů teorie: minimálního počtu zákazníků (ekonomický práh efektivnosti) a maximální vzdálenosti. Minimální počet zákazníků představuje spodní hranici prostorového rozšíření příslušné služby. Horní hranicí je potom maximální vzdálenost od střediska (tedy od poskytované služby), ze které je ještě zákazník ochoten dojet za danou službou právě do konkrétního střediska. Lze tedy konstatovat, že prostor vymezený horní hranicí tvoří spádové území střediska (viz obrázek). Velikost spádových území středisek potom záleží na typu služby, které dané středisko poskytuje (blíže Krejčí a kol., 2010).

Spádové území střediska a limity jeho velikosti (Pramen: vlastní návrh)

Koncentrací služeb ve střediscích následně vzniká prostorová hierarchie center – u teorie centrálních míst platí, že čím větší rozsah služeb středisko poskytuje, tím vyšší je postavení střediska v hierarchii center. Christaller zde totiž vycházel z (vůči realitě příliš zjednodušeného) předpokladu, podle kterého střediska vyšší úrovně vždy plní všechny funkce (služby) středisek nižší úrovně (Blažek a Uhlíř, 2002). Představu o hierarchii center poskytuje následující obrázek.

Základní prostorová hierarchie středisek (Pramen: Ježek, 2002)

U prostorové hierarchie center lze podle Christallera vycházet ze tří možných způsobů jejich vytváření: tržního, dopravního nebo administrativního. Každý z těchto způsobů je přitom definován tzv. k-funkcí. Ta udává, kolikrát menší území obsluhuje středisko nižšího řádu oproti centru o řád vyššímu (nebo, jinak řečeno, kolik středisek je teoreticky podřízeno centru vyššího řádu).

Tržní princip vychází z požadavku na minimální počet středisek, potřebných k obsluze území a je definován jako princip k-3. Kvůli minimalizaci počtu středisek jsou střediska nižšího řádu lokalizována ve vrcholech šestiúhelníků a každé centrum nižšího řádu je tak umístěno mezi tři centra vyššího řádu. Centrum vyššího řádu je obklopeno šesti centry nejbližšího nižšího řádu – na každé hierarchicky vyšší centrum proto připadají v průměru tři obchodní oblasti nejbližšího nižšího řádu – pro názornější ilustraci využijte níže uvedený obrázek. V konečném důsledku tak centrum vyššího řádu obsluhuje třikrát větší území než centrum o řád nižší.

Tržní princip teorie centrálních míst (Pramen: Christaller, 1933; vlastní úpravy)

Dopravní princip (k-4) zase počítá s minimální délkou komunikací, která je nutná ke spojení středisek. V šestiúhelníkové síti je nejkratší možné spojení přes středy stran šestiúhelníků – střediska nižšího řádu jsou tedy lokalizována právě ve středech stran a jsou společná dvěma centrům vyšší hierarchické úrovně. Proto na hierarchicky vyšší centrum připadá vždy polovina obsluhované oblasti ze šesti nižších center a také oblast vlastního vyššího centra. Celkové území, obsluhované vyšším centrem, je čtyřikrát větší než obsluhují střediska nižší úrovně (viz obrázek).

Dopravní princip teorie centrálních míst (Pramen: Christaller, 1933; vlastní úpravy)

Konečně administrativní princip (k-7) je založený na předpokladu jednoznačné příslušnosti nižších středisek ke středisku vyššímu a všechna střediska nižšího řádu jsou proto lokalizována uvnitř území hierarchicky vyššího centra – jinými slovy, celá obsluhovaná oblast nižšího střediska náleží ke středisku o řád vyššímu. Proto je v šestiúhelníkové síti území obsluhované vyšším střediskem sedmkrát větší než spravuje středisko o úroveň níže.

Administrativní princip teorie centrálních míst (Pramen: Christaller, 1933; vlastní úpravy)

Mimo těchto tří základních přístupů vytvořil Christaller i další modifikace, které je možné – stejně jako detailnější popis teorie centrálních míst – nalézt v publikaci Ježka (2002). Kromě Německa byla Christallerova teorie využita při návrhu na dělení Polska po německé anexi ve druhé světové válce (viz Gregory et al., 2009). Modelově byla po válce aplikována v holandském poldru u Emmeloordu nebo v Izraeli v souvislosti s usazováním nových imigrantů a rovněž se zajištěním zázemí pro vzdálená zemědělská sídla (Yiftachel a kol., 2001). V případě území České republiky poukazuje Musil (2001) na podnět teorií centrálních míst i při vytváření střediskové soustavy osídlení v bývalém Československu.

Christallerova teorie byla ve své době velmi podnětná a inspirovala četné následovníky k dalším modifikacím. Významně ji například rozpracoval August Lösch (1906–1945), který ve svých úvahách mj. předpokládal motivaci aktérů maximalizací zisku snahou o monopolní postavení, což povede k nerovnováze na trhu. Lösch částečné opustil zjednodušující předpoklady Christallera – kupříkladu u hierarchicky vyšších středisek automaticky nesčítal funkce ze středisek nižšího řádu (Blažek a Uhlíř, 2002), experimentoval i se sektory průmyslu nebo zemědělství, využíval jiné geometrické formy než šestiúhelníky a svůj model budoval od hierarchicky nejnižších středisek. Díky tomu se střediska mohla specializovat a odlišit svojí nabídkou od jiných center. Odrazem jeho snah je potom model, v kterém je společné dominantní centrum, rozdělené výsečemi na sektory s různým počtem středisek nižšího řádu.

Löschův systém centrálních míst (Pramen: Ježek, 2002, vlastní návrh)