Velký skok vpřed

Ačkoli je období Velkého skoku vpřed zasazeno pouze do tří let, a to sice 1958-60, jeho následky bylo nutné napravovat ještě několik desetiletí a počet jeho obětí vypadá spíše na půl století řádění kruté nemoci.

Co je ovšem nutné z počátku říci, že nadšení, které měla Mao pro tento svůj ekonomický experiment, bylo přeneseno i na většinu venkovanů, kteří byli manipulováni venkovskými stranickými funkcionáři, kteří již ve vedení obdobných kampaní měli praxi a navíc to byli lidé oddaní věci, ale hlavně předsedu Maovi. Důležitou historickou skutečností, která umožnila provedení tohoto dobrodružství, je zvyk čínských mas poslouchat pokyny shora, tzn. od vládnoucí třídy, a je jedno, je-li to císař, komunista nebo mluvící pes. Tato poslušnost se stala jedním z opěrných bodů této tragédie.

Propagandistický obraz se slovy: „Dlouhý život Generální linii, dlouhý život Velkému skoku vpřed, dlouhý život lidovým komunám!“

Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/Image:Three_Red_Flags.jpg

Mao se chtěl, ze zcela pochopitelných důvodů, přiblížit průmyslové a technické vyspělosti sovětského svazu a později i západních mocností. Jak to ale udělat? Prvními kroky, které byly započaty už dříve, byla orientace na výrobní, tzn. těžký průmysl, tak jak bylo v socialistických zemích, koneckonců i v Sovětském svaze zvykem. Ovšem počet průmyslových zón, či průmyslový potenciál vůbec, nebyl na té úrovni, která mohla dosáhnout tohoto pokroku. Čeho bylo ale v Číně vždy hodně? Pracovitých a po dobře cílené kampani oddaných dělníků a rolníků, ochotných přispět svým dílem k růstu čínského státu. Situace na venkově byla v té době nedobrá a nezaměstnanost čínských rolníků dosahovala vysokých čísel. Jedním z logicky navazujících kroků bylo tedy převést množství výroby do oblastí, které trpí vysokou nezaměstnaností a částečně tento problém vyřešit. Lidé budou velmi rádi, že budou mít práci a vynasnaží se aby jim tato práce, tedy možnost obživy a zajištění rodiny, zůstala po co nejdelší období. S tím souvisela politika státu, kterou jsme již jednou zmínili, a která byla v tomto období ještě potřebnější. Tedy politika, která určovala lidem, kde mají bydlet a že se nesmí stěhovat. Původně bylou pouze zakazováno se stěhovat do měst, neboť ta nebyla schopna pojmout nápor uchazečů o zaměstnání. Velký skok vřed ovšem tuto koordinační politiku ještě zobecnil a zdokonalil tak, že bylo lidem, žijícím ve městech, nejvíce tedy mladým, popř. jindy nepohodlným, lidem, přikazováno, že mají jít pracovat na venkov.

Jaké bylo Maovo zdůvodnění kroků Velkého kroku vpřed? Vezměme v úvahu, že předseda Mao vůbec nerozuměl ekonomii a obdobným vědám. Ekonomická argumentace tedy byla prakticky nemožná. Ale abychom Maovi nekřivdili, že nerozuměl základním ekonomickým postupům. Čemu určitě rozuměl a hodlal toho využít je praxe, kterou razí snad všichni obchodníci, tedy levně nakoupit a draze prodat. U jakých komodit mohl Mao počítat s úspěchem tohoto plánu? Samozřejmě u zemědělských - tzn. obilí, rýže atd. Ale co udělat s takto získanými prostředky? Logicky je použít na celkovou industrializaci Číny, která tuto zemi vyvede na přední místa ekonomických tahounů světa, a to především díky produkci oceli, kterou chtěl pár letech dohnat Velkou Británii. Kroky byly tedy jasné, využít levné a hlavně disciplinované pracovní síly a prostředky vrhnout do výroby v oblasti těžkého průmyslu.

Prostředků, kterými se Mao rozhodl dosáhnout svých vysněných cílů bylo několik. Jedním z hlavních byla konsolidace již existujících zemědělských družstev, která proběhla v období první pětiletky a jejich následné přetvoření do Lidových komun. Většině čtenářů je pojem komuna znám v tom smyslu, že vše je všech, všichni pracují pro dobro kolektivu apod. Idea komuny je tedy velmi zajímavá. Jak tedy vypadaly lidové komuny prostředí Čínské lidové republiky?

Propagandistický obraz ideální lidové komuny v Číně.

Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/Image:The_People%27s_Communes_are_good.jpg

Lidové komuny byly největšími jednotkami kolektivizovaného venkova. Jejím základním úkolem byla mobilizace venkovského obyvatelstva napomáhající ekonomickému růstu. Každá z komun byla kombinací několika kolektivizačních jednotek, přičemž počet rodin v komuně s pohyboval kolem 4-5000. Byly ovšem i některé velkokapacitní komuny, ve kterých bylo soustředěno až 20 000 rodin. Vezmeme-li střízlivý odhad pěti členů na rodinu, dojdeme k výsledku, že komuna měla kolem 25 000 lidí, v případě velké komuny až 100 000. v komunách bylo vše sdílené, tedy všechno bylo všech a soukromé vlastnictví nemělo v těchto jednotkách prakticky žádné místo. Tak například rodinné kuchyně se staly buržoazním přežitkem a zbytečností, neboť vše bylo centralizováno, tedy i kuchyně, jídelna a celkově stravování. Vše, co bylo původně rodinným majetkem propadlo komuně, která s tímto majetkem hospodařila v zájmu všech. Původním účelem komun bylo zajištění sociálního života a pohodlí (social welfare), pod kterým si můžeme představit nemocnice, vzdělávací instituce a další. Myslíte si ale, že spojení chudých venkovských oblastí umožnilo takovou praxi? Dozajista bylo několik modelových komun, kde to obdobným způsobem fungovalo, my se ovšem domníváme, že v drtivé většině nebylo nic podobného možné. Počet komun je odhadován na 53 000.

Jednou z funkcí komun bylo i zapojení se do průmyslového rozvoje. Na řadu tedy přišla jakási pseudindustrializace venkova, která probíhala v až groteskní podobě. Mao si totiž vzal do hlavy, že i komuny mohou přispět svým dílem k výrobě oceli. Jak toho chtěl dosáhnout. Vydal pokyn, aby byly na venkově zbudovány malé tavné pece, které budou podomácku, tedy technologií využívanou někdy v pravěku, tavit ocel z přivezené železné rudy. Ačkoli je to věc nad jiné nesmyslná, počet takových tavíren geometrickou řado rostl a na podzim roku 1958 již takový pecí stál téměř milión. Dokážete si ale představit, jak kvalitní byly výstupy primitivních metalurgů, kteří předtím drželi v ruce rozličná zemědělská nářadí, ale nikdy neslyšeli o výrobě oceli. Většina takto vyprodukovaného železa byla pochopitelně nepoužitelná, a v případě, že použita být měla, musela by projít několika fázemi přečištění a nové výroby, která by byla velmi nákladná. Tento experiment tedy nedopadl dle Maových očekávání a toho si byli vědomi i vedoucí komun.

Primitivní tavné pece na čínském venkově

Zdroj: FAIRBANK, J. Dějiny Číny, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 1992, ISBN 8071062499

Tito vedoucí, kteří ovšem chtěli zakrýt fakt, že nejsou schopni vyrobit kvalitní ocel za využití rudy a dřeva jako paliva, nutili rolníky tavit železné výrobky, které vlastnili, tedy například pánve, hrne, motyky, sekery a další příslušenství, které později pochopitelně chybělo. A stačilo jediné, uznat, že není možné touto cestou dosáhnou kvalitních výsledků. Mao byl o něco později při své návštěvě metalurgického závodu na Mandžusku přesvědčen, že kvalitní metalurgie se dá dosáhnout pouze výrobou v technicky vybavených a velkých továrnách. Projekt mnoha malých pecích na dvorku ovšem nebyl odvolán, nýbrž byl ponechán, aby sám vyšel do ztracena.

Další ukázkou přístupu, kdy Mao pokládal za lepší větší využití menších jednotek než využití jedné jednotky kvalitní byl postoj k zemědělským strojům. Proč by měly být kupovány kvalitní, ale drahé, traktory a kombajny, když levná pracovní síla venkovanů dokáže udělat levněji to stejné? Myšlenka pěkná, ale chybná. Stačilo vyškolení jednoho nebo dvou rolníků k obsluze kvalitního stroje a úspory, vzniklé volnou kapacitou pracovní síly, by velmi brzy zaplatily koupi stroje.
Neekonomické a laické myšlení prokládané stranickou ideologií způsobily pokles hospodářství, který v historii neměl a nebude mít v Číně obdoby.

HDP, Velký skok vpřed

Musíme ovšem zmínit i některé věci, které se s vypětím sil statisíců rolníků povedly, a které měly za následek rekordní růsty sklizně. Bylo jím především budování závlahového systému, který zúrodnil půdu a zjednodušil její obdělávání. Rok 1958, kdy byly tyto stavby dokončeny a uvedeny do provozu, tedy kdy byla poražena příroda, se vyznačoval dobrým počasím a tím pádem dobrou úrodou.

Na rozdíl od předchozího roku, rok 1959 se stal obdobím těžké neúrody a katastrofálního nedostatku základních potravin pro lidi na venkově. Z počátku si toho vysocí funkcionáři ani nevšimli a nutili tak venkovany odvádět vysoké podíly sklizně do přelidněných měst, kde tímto byli živeni dělníci. Situace byla o to horší, že dobré výsledky minulého období nastartovaly honbu za dalším zvýšením při nerespektování skutečné situace. Tu bylo nutno neprodleně řešit. A to hned z několika důvodů.

Nejdůležitějším důvodem byl hladomor obrovského rozsahu, kdy důsledkem tohoto experimentu umírá hladem a na následky nemocí 20-30 milionů Číňanů. S tím samozřejmě souvisel i stav ekonomiky, která se zmítala v „černých číslech“, lépe řečeno, byl v troskách. Neopomenutelnou skutečností je i to, že někteří vysocí funkcionáři již přišli na to, že postup zvolený předsedou a hlavou státu v jedné osobě, není bezchybný, a co více, je chyb plný. Nalézáme se ovšem v diktátorském režimu, a proto většina takovýchto hlasů, které by mohly zvednout vlnu kritiky a uvědomění, ani nezazní. První, kdo se odvážil zpochybnit postup Velkého skoku vpřed, a kdo na to také doplatil, byl ministr obrany maršál Pcheng, který se v diskuzi o následcích Velkého skoku nelichotivě vyjádřil. Mao si jeho slova vyložil jako útok na svou osobu a nechal jej okamžitě politicky zlikvidovat. Maršál byl zbaven úřadu a uvržen do nemilosti.

Nezbývalo ovšem, než pod tlakem faktů uznat, že je třeba nastolený trend decentralizace a využití mas obrátit v cosi smysluplnějšího. Velký skok, který měl původně mít trvání pětiletky, tedy naštěstí skončil předčasně. Tím mohla být zahájena nápravná činnost a postupy, které by vrátili Čínu alespoň tu hospodářskou úroveň, kterou měla po první pětiletce.

Ekonomický vývoj během Velkého skoku nebyl jednoznačný, neboť roku 1958 byl ještě pod vlivem událostí první pětiletky velmi pozitivní. Jak můžeme zjistit při pohledu na graf znázorňující růst HDP, v období, kdy už Velký skok vpřed „sklízel své ovoce“ dospěl pokles hospodářství až ke kritické hodnotě -27 %, a to v roce 1961, kde se asi nejvíce ukázalo, jak děsivá to byla koncepce. Viz výše uvedený graf. I přesto, že bylo jasné, že za drtivou většinu neúspěchu je zodpovědný tvůrce Velkého skoku, Mao Ce-Tung, objevily se hlasy, které zpochybňovaly Maovu odpovědnost a zvyšovaly odpovědnost neředpokládatelných vlivů. Naproti tomu se Liu Shaoqi vyjádřil, že neúspěch Velkého skoku byl ze 70% způsoben lidskými pochybeními a ze 30% působením přírody.

Nezmínili jsme se ale o situaci v Čínských městech, tedy o skutečných nositelích čínského průmyslu. Města si, do značné míry žila svým vlastním životem a problémy venkova je příliš nezastihly. Dělníci ve státních továrnách dostávali své obvyklé příděly a navíc jim byly poskytovány různé sociální výhody, o kterých si venkované mohli nechat jen zdát. Místo v takové továrně se rovnalo pokladu děděnému z otce na syna.

Po úvodní fázi revoluce, která byla popsána s jejími ekonomickými důsledky, přišla částečná normalizace, která ovšem byla opět narušena děním na politické scéně. Alespoň dílčí úspěchy umírněného křídla je možné demonstrovat na následujícím grafu, který ukazuje strmý nárůst HDP v letech 1964-65.

HDP, 1963

Výsledkem Velkého kroku vpřed, tedy tím politickým, bylo odstoupení Maa z čela státu a jeho nahrazení Liu Shaoquim, který v pozici hlavy Čínské lidové republiky vydržel do roku 1968.